čtvrtek 5. listopadu 2015

Recenze - Vraní dívka, Hladový oheň a Pýthiiny rady




Když vyšel první díl série Slabost Victorie Bergmanové s podtitulem Vraždy a psychoterapie s názvem Vraní dívka, rozdělili se čtenáři do dvou skupin. Jedni byli knihou znechuceni a cítili se pohoršeni. Vykřikovali do světa, že něco takového nikdy nemělo existovat, a tak dále a tak podobně. Ve druhé skupině se zase objevovaly názory, že to vlastně nic není a že čekali, že to bude horší. Takhle je to jen takový čajíček.
Já osobně nechápu ani jednu z těchto skupin, a dovolím si teď vysvětlit proč.



Když to shrnu opravdu hodně obecně, tato série pojednává o lidské psychice, o tom, co člověka nutí dělat zvrácené věci. Co dokáže někoho natolik zlomit, že je pak schopný manipulovat jinými lidmi a nutit i je k odporným zločinům. Proč je pak ten samý člověk odhodlaný vypracovat naprosto dokonalý plán, který mu dovolí žít dvojí život, aniž by kdy byl odhalen (resp. odhalen je, ale nebudu zabíhat do detailů, to už by byl spoiler). Jak je možné, že dokáže unést, mučit, zneužívat a zabít desítky dětí a z dalšího si udělat svoji vlastní poslušnou loutku, která mu s dokončením celého plánu pomáhá dalšími zločiny. Jak jiný člověk, který byl v dětství zneužívání podroben, v sobě vytvoří několik osobností, aby byl schopný se se vším aspoň trošku vyrovnat. A čím vším si musí projít, aby se jich zase zbavil a mohl vést alespoň trochu normální život.


Jistě, téma je to hodně kontroverzní, plné zvráceností. Ale to ještě neznamená, že by taková kniha neměla spatřit světlo světa. Naopak. O takových tématech je potřeba mluvit, psát a diskutovat. Lidé s podobnými životními osudy skutečně existují, a tím, že budeme dělat, že tohle neexistuje, rozhodně ničemu nepomůžeme. Naopak taková kniha může být právě tím podnětem, který lidi přiměje, aby si všímali svého okolí a toho, co se na světě děje a nezavírali před tím oči.
Říkat o knize s takovým tématem, že to vlastně nic není, a že teda všichni čekali, že to bude horší, je podle mě neskutečná drzost. Co může být horší než mučení, zneužívání a vraždění dětí mnohdy jejich vlastními rodiči? Co ještě by v té knize muselo být, aby si lidé, kterým tato kniha přišla "slabá", řekli: "Tý brďo, tak tohle je fakt síla?"
To už je ale spíš o tom, jaká je dnešní doba.

A teď bych se ráda dostala k samotnému ději knih.

U prvních dvou dílů nám autoři představili všechny hlavní hrdiny v čele s policistkou Jeanette Kihlbergovou a psycholožkou Sofií Zetterlundovou. Ve Stockholmu je nalezeno nabalzamované tělo malého chlapce, kterého ale nikdo nepostrádá. Vše nasvědčuje tomu, že chlapec je cizinec a pátrání po jeho vrahovi zavede Jeanette právě k Sofii, která by mohla policii pomoct ve vyšetřování například sestavením psychologického profilu pachatele. Jenomže právě tahle Sofia má s celým případem společného mnohem víc, než by si kdo troufal hádat. A čtenář se postupně dozvídá, že onen profil by právě na ni seděl nejvíc.

Policie se v průběhu vyšetřování dostane až k okruhu lidí s poněkud zvrácenými choutkami. A těch lidí není málo. Muži zneužívající malé děti, kteří navíc spolu se svými partnerkami holdují i "psím" zápasům. Tedy přesněji zápasům mezi dětmi. Mrtvých a pohřešovaných je postupem času mnohem víc a detektivové si stále neví rady. Příběh je ale mnohem spletitější, zasahuje do čím dál hlubší minulosti, zločinů přibývá a jsou stále krutější. Teprve až když se švédská policie spojí s ukrajinskými kolegy a podaří se jim identifikovat alespoň jednoho mrtvého chlapce, pohne se případ skutečně směrem ke zdárnému konci. I když je otázka, jestli se ten konec dá skutečně považovat za zdárný.

Celý třetí nás vede k definitivnímu konci. Dějové linie se uzavírají, životy končí, ale jiné zase začínají. Dozvídáme se, kdo nebo co je hlavním pojítkem mezi všemi aktéry. A kapitoly, které čtenáře zavedou hluboko do minulosti, až na místo zvané Babí Jar, které bývalo nejkrutějším popravištěm nacistů, nám pomohou pochopit (i když ne akceptovat) chování pachatele.

Pokud jste si v prvním dílu série mysleli, že víte, kdo za vším stojí a proč to dělá, a v díle druhém jste si zase mysleli, že to musí být stoprocentně někdo jiný, věřte, že třetí díl vám ukáže, jak moc jste se nejspíš mýlili.

Podtitul série Vraždy a psychoterapie je tady zcela oprávněný. Podstatnou část příběhu tvoří samotný psychologický rozbor některých postav. Člověk se až nestačí divit, co všechno je člověk schopný udělat a jak si i ta největší zvěrstva dokáže ospravedlnit. Pozorný čtenář si pak například za pomoci internetu může sám dohledat zmíněné choroby a poruchy, o kterých se zmiňuje především Sofia Zetterlundová při vytváření profilu pachatelů.

Autoři zvolili možná trošku netradiční způsob vyprávění. Jazyk je jednoduchý, co nejúspornější, místy až novinářský. Strohé, jednoduché věty ale někdy ještě víc umocňují atmosféru příběhu. Bohužel se autoři, skrývající se za jménem Erik Axl Sund, uchylují k opakujícím se výrazům. Velmi často se stává, že postavy nic "nezjistí", nic si "neuvědomí" ani "neodhalí". Všichni prostě jen suše "konstatují". Tohle slovo se v některých pasážích objevuje tak hojně, že je to až k nesnesení a člověk až žasne nad slovní zásobou autora, potažmo překladatele.

Jednotlivé kapitoly jsou skutečně nesmírně krátké, málokdy jsou delší než na 3 strany, často i míň. Každá z nich je přitom věnována některé z hlavních postav a ne vždy se odehrává v současnosti. Výlety to minulosti aktérů a jejich rozdvojených osobností jsou velmi časté. Což o to, osobně mám takové výlety ráda, pokud se tím vysvětlí jednání některé z postav. Tady jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že je to mnohdy zbytečné, do příběhu to nevnese nic nového a nic se tím nevysvětlí. Například dějová linka Iva Andriće byla ve třetím díle podle mě naprosto zbytečná. A co víc, někdy se to, o jaké postavě kapitola vypráví, dozvíte až na jejím konci, To může čtenáři docela pokazit dojem z knihy.

Snadné orientaci v ději nepomáhá ani poměrně velké množství postav, které jsou vzájemně propletené všemožnými vztahy od spolužáků, přímých rodinných příslušníků, partnerů až po občasné známé. Co by ale mohlo trošku pomoct, je jmenný seznam hned na začátku třetího dílu, díky kterému si čtenář připomene prakticky všechny postavy a jejich stručnou charakteristiku.

Moje hodnocení:
Tuhle sérii je podle mě hrozně těžké hodnotit. Je tu velmi tenká hranice mezi nadšením a znechucením. Nicméně můj názor je, že o takových tématech by se mělo mluvit a psát. Oceňuji snahu i odvahu autorů se do takového tématu pustit. Za to všechno, i za závěr, který pro mě byl velkým překvapením, hodnotím:

                                                                 4* / 5        

Údaje o knize: 
Název:                            Pýthiiny rady
Originální název:           
Pythians anvisningar
Autor:                            Erik Axl Sund
Překladatel:                   Viola Somogyi
Rok vydání:                   2015, Knižní klub
Počet stran:                   320
Hodnocení GR:             4,08/5


Oficiální anotace:
Závěrečný díl temného psychothrilleru Vraní dívka. Victoria podrobí samu sebe terapii a snaží se scelit svoje rozštěpené nitro. Zbývá už jen sedmá, nejsilnější z jejích podosobností. Záhadná Madeleine i nadále s úspěchem uniká kriminální komisařce Jeanette Kihlbergové. Ta za pomoci Sofie podniká hon na muže, který nenávratně zničil život nejen Victorii, ale i její dceři. Stopa vede k tajnému spolku pedofilů Sihtunum, k obskurní náboženské sektě a do ukrajinského Babího Jara, na jedno z nejpříšernějších popravišť nacistů. A mstitelka opět bere právo do vlastních rukou…



Žádné komentáře:

Okomentovat