neděle 23. října 2016

Vzpomínky na Humbook


Jistě mnoho z vás zaregistrovalo, že se letos konal vůbec první ročník literárního festivalu (především pro náctileté), který nesl název Humbook. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se ho zúčastním, protože samotné se mi nechtělo, nakonec se ale ukázalo, že do Prahy na tuhle událost míří i Ariko z Bichliččina blogu. A bylo rozhodnuto.

Do Prahy jsem se vydala s předstihem, abych nááááhodou nepřišla někam pozdě. Aspoň jsem si v klidu našla místo konání. Velice prozíravě jsem si doma nechala deštník, takže samozřejmě hned po příjezdu do stověžaté matičky začalo pršet. Život je pes. Ale tak popojedem, ne?

Vstupenky jsem si koupila jen pár dnů před termínem konání. V nabídce byly dva druhy - normální vstupenka za 149,-  a potom VIP za 349,-. V té VIP byl navíc dárek v podobě praktické plátěné tašky s logem festivalu, která byla plná dárků. Kromě 3 časopisů (Pevnost a dvě čísla Dobrodruha), diáře na rok 2017, reklamní propisky, kupónu na 3 knihy u ereading.cz a odznáčku s logem Humbooku tam byla i celkem obyčejná záložka Databáze knih, která mě, jakožto adminku a dlouholetou uživatelku ČBDB vůbec nepotěšila (čtěte - strašně mě nakrkla). No a jako největší překvapení taška obsahovala dvě knihy - Stránky světa a Dům, ve kterém... Obě mě zaujaly už dřív a Stránky světa jsem si i docela chtěla přečíst, takže výběr mě celkem potěšil. Co se týká toho zbytku, něco využiju, něco ne, ale tak už to prostě bývá.

S Ariko jsme nepřišly úplně přesně v okamžik, kdy akce začala, trošku jsme se opozdily, takže když jsme se konečně ukázaly před sálem Elektra, už tam bylo opravdu hodně lidí. Co mě potěšilo, to byla šatna, takže jsem nemusela celý den chodit navlečená, nebo si nosit bundu neustále v ruce. Upřímně ale další věci mě až tak nepotěšily.

Organizace mi přišla poněkud zvláštní. Vlastně nikde nebylo označené místo pro kontrolu vstupenek, nikdo je nekontroloval. Až když jsem se sama u pultu před vchodem zeptala, co mám dělat, když mám VIP vstupenku, kterou do teď nikdo nechtěl vidět, bylo mi řečeno něco jako: "Aha, tak počkejte, dám vám razítko na ruku a tamhle si běžte pro balíček. Podotýkám, že vstupenku jsem sice měla v ruce, ale opět ji nikdo nechtěl vidět. Při přebírání balíčku se mě sice zeptali, jestli mám VIP vstupenku, ale opět ji nikdo nechtěl vidět. Celu dobu byly dokořán otevřené hlavní dveře, a kdybych se chtěla jít nadýchat čerstvého vzduchu (protože uvnitř nebyl vzduch absolutně žádný), mohla jsem s naprostým klidem předat nezkontrolovanou, neoznačenou vstupenku někomu venku.

Právě před vchodem byl otevřený prostor, ve kterém si zájemci mohli vyzkoušet nějaké ty společenské hry nebo psaní na stroji (což jsme si samozřejmě vyzkoušely). Ve výklencích po obou stranách haly probíhaly workshopy a besedy. Všechno to byl jeden velký otevřený prostor, takže někdy byla kakofonie všech zvuků příšerná (lidově řečeno - byl tam kravál, jak se všichni přeřvávali a bavili).

O patro níž byla možnost nechat si udělat dočasné tetování, koupit si nějakou knížku u jediného stánku, který patřil Knihám Dobrovský, nebo si koupit něco na zub, ovšem ten poslední rozmar si mohli během dne dovolit jen takoví Hiltonové nebo Rockefellerové, protože kostka brownies s jednou malou lahví pití za téměř 100 Kč podle mě není úplně adekvátní k akci, která byla zaměřená na mladé lidi, kteří často ještě nejsou tak docela výdělečně činní a při pohledu na ty ceny se jim asi občas udělalo mdlo.

V přilehlém sále se pak konaly besedy a rozhovory s překladateli a samotnými autory. Přijela taková jména, jako třeba Petr Eliáš (kterého jsme s Ariko celou dobu pozorovaly a nemohly si vůbec vzpomenout, kdo to je), Petra Neomillnerová, Jiří Walker Procházka nebo Michaela Burdová, ze zahraničí pak Natalja Ščerba, Ruta Sepetys (ne, nebudu tam cpát to hrozné -ová) a hlavně Christopher Paolini.

Ariko měla pro ČBDB za úkol vyzpovídat především pana Paoliniho a slečnu Burdovou, takže jsem se právě díky tomu jako její doprovod a morální podpora dostala i do zákulisí a mohla se s Paolinim vyfotit. Evidentně byl velice unavený, ale i přesto se s námi nechal zvěčnit. A můžu říct, že to pro mě byl skvělý zážitek (pro něj, pochopitelně :-)).

Stejně tak bylo fajn potkat další blogery a vůbec lidi, kteří mají rádi knihy stejně jako já. Přesto se nemůžu bavit dojmu, že to celé mohlo být krapet lepší. Místo konání nebylo úplně nejlépe zvolené, bylo tam dle mého názoru moc lidí na tak malý prostor. Nicméně věřím, že si některých nedostatků jsou vědomi i sami organizátoři a pro příští ročníky se z toho prvního "zkušebního" poučí a bude to ještě lepší.




Pro mě to celé ovšem nekončilo opuštěním místa konání. Čekala mě ještě 2,5hodinová cesta autobusem do Brna. Na Florenci jsem čekala ještě krásné dvě hodiny (ale když má člověk knihu stále při ruce, tak ho něco takového nemůže rozhodit). Nicméně po cestě se nám nějak porouchal autobus, takže následovaly dva přesuny do jiných spojů Regiojetu. Sice jsem nikam nespěchala, ale přijet domů o hodinu později, tedy někdy kolem 23:00, to mě věru nepotěšilo.

Snad moje další cestování na nějakou příští literární akci bude úspěšnější. A třeba se na některé i potkáme.




4 komentáře:

  1. Docela mě mrzí, že jsem to nestihla, ale tak třeba příští rok :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je škoda, ale tak třeba to vyjde příště :-)

      Vymazat
  2. Tak jsem se zase pobavila :-D ale o velke zazitku pro pana Paoliniho se neda vubec pochybovat :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsem tě mohla pobavit :D Příště jedem zas! :D

      Vymazat